Jméno jednoho z nejvýznamnějších představitelů české kantorské hudby přelomu 18. a 19. století, skladatele, vzdělaného učitele, spisovatele, básníka a regenschoriho Jakuba Jana Ryby (1765 – 1815) je všeobecně trvale spojováno především s duchovními kompozicemi určenými pro vánoční období, z nichž tzv. Česká mše vánoční „Hej, mistře“ z roku 1796 zajistila svému tvůrci věhlas nejen po celé Evropě, ale stala se trvalou součástí vánočních svátků i v zámořských zemích. Je spodivem, že právě skladba nanejvýš odrážející český lidový prvek, jak po textové, tak i po hudební stránce, stále a úspešně konkuruje v období Vánoc skladbám skutečných velikánů světové klasické hudby. Tato skladba, jíž si autor nijak zvlášť necenil, však zastínila další velice rozsáhlou a žánrově rozmanitou Rybovu tvorbu, zůstávající stranou zájmu a dostupnou pouze úzké skupině hudebních znalců a několika nadšených příznivců.

Páteří Rybova díla je hudba církevní, jež vznikala z praktické potřeby rožmitálského kůru a z povinností vyplývajících z funkce jeho ředitele, kterou Ryba zastával po celých 27 let svého působení v Rožmitále (1788–1815). Vedle skladeb určených právě pro místní potřebu, mezi něž patří i zmíněná Česká mše vánoční, vznikla také řada děl, určených jiným českým kůrům, která svým rozsahem, obsazením i náročností překročila hranice možností Rybova působiště (skladby pro plzeňský a svatohorský kůr aj.). Z velice rozsáhlého díla (cca 1100 skladeb) se však dodnes zachovala pouze část, v případě hudby církevní okolo 400 skladeb, z hudby světské však pouze nepatrné torzo. A právě, díváme-li se dnes komplexně na Rybův hudební odkaz, shledáváme autora osobností všestranně nadanou, která překročila hranice tvorby z povinnosti, pro výdělek a zanechala dílo, které i dnes vzbuzuje respekt a úctu.